Zdravím všechny co čtou tenhle článek

Rozhodl jsem se napsat svůj příběh, stejně jako to udělali mnozí z nás.

Od narození jsem měl vrozenou srdeční vadu a hypertenzi v plicích. To znamenalo, že když jsem se zadýchal anebo mi byla zima, tak jsem zfialověl. Když mi bylo asi 14let, hrál jsem fotbal, ale neběhal jsem jako ostatní kluci. Musel jsem si vždy odpočinout - moje plíce to neudýchaly.

V roce 2005 jsem přechodil velké horečky a už to šlo se mnou z kopce. Začaly mi otékat nohy a nemohl jsem vyjít ani deset schodů naráz. Tak jsem jel do nemocnice a dali mi prášky na odvodnění; ležel jsem tam asi týden . Místní doktor mě objednal do nemocnice na Homolce k paní doktorce Popelové a ta mi řekla, že je nutná transplantace srdce a plic. Dala mi jiné prášky a objednala mě do transplantačního centra do Thomayerovy nemocnice na B5. 

Do nemocnice mě přivezla moje sestra se svým přítelem, měl jsem tam být jen tři dny - jen na katetrizaci a zpět domů. Protože mě bolel zub, tak mě doktor poslal na zubní do Klemu.  Zubařka mi jej vytrhla, byl jsem u ní asi dvě hodiny a měl jsem potom sedm stehů v puse. Přijel jsem zpět do Thomayerovy nemocnice na B5 a tam jsem zkolaboval . Na B5 jsem ležel asi dva a půl měsíce, nepamatuji si to přesně, ale Honza.M to bude určitě vědět - poznali jsme se tam. Pak nás oba převezli do čtvrtého patra v Ikemu na kardiochirurgii. 

Byli dny, kdy už jsem to pomalu vzdával, ale rodina a kamarádi mě pořád drželi tak nějak nad vodou . Je hrozné jenom ležet a nemoct udělat pár kroků na záchod, nic vás nebaví a na každého jste oškliví, hlavně na sestřičky, když vám jdou třeba převazovat kanilu nebo píchnout Clexsan . Bez nich bych tady asi teď nebyl.

Jelikož jsem musel na transplantaci srdce a plic, která se zatím tady v Česku nedělala, musel jsem do Vídně.

9.4.2006 přišel za mnou doktor, který  měl službu a řekl mi, že se mám připravit, že je pro mě dárce a pojedu do Vídně. Sednul jsem si na postel a nevěděl jsem co dělat, hlavou mi probíhalo hodně myšlenek… řekl jsem si ale co, buď a nebo!  Takhle žít nechci - připoutaný k přístrojům. Okolo půl šesté jsme vyrazili směr Vídeň .  Ve Vídni mě odvezli do dvacátého patra a řekli, že půjdu na transplantaci až ráno. Vzbudili mě před pátou hodinou ranní a už kolem mě běhali sestřičky. Moc jsem jim nerozuměl - neumím německy. Přivezli mě na operační sál a přišla ke mně setřička a mluvila na mě slovensky. Sláva!  Aspoň jí jsem rozuměl; pořád mi něco řikala a pak už si jen pamatuju jak jsem se probudil na JIP pokoji s hadičkami v puse. Asi šokem jsem si je začal rvát z úst, tak mi museli na hlavu dát takovou průhlednou masku, do které mi pouštěli kyslík. V hrudníku jsem měl čtyři drenáže tlusté jak palec na odsávání  výpotku; v každé plíci dvě. Bolelo to když jsem se jen hýbnul.  Po sedmi dnech jsem si poprvé s pomocí sestřiček sednul a vstal z postele. Neudržel jsem slzy, byl jsem šťastný , že to vyšlo. Začal jsem hodně cvičit s rehabilitační sestrou, abych co nejdřív jel zpět do Čech.  Drenáže mi pomalu vyndavali, vše bylo zatím v pořádku. Udělali mi rentgen a zjistili , že mám výpotek nad pravou plicí, tak jsem dostal zase drenáž, ale už jen malou . Po dvou dnech mi jí jedna doktorka vytahovala, ale nasál jsem vzduch tou dírkou po drenáži a vznikl pneumotorax - tak jsem dostal zase drenáž. Nechtěl jsem jet v sanitce zpět domů s drenáží, tak mi jí vyndal pět min před odjezdem sám profesor Klepetko.který operoval pana Havla. Poděkoval jsem jemu i sestřičkám za to, jak se o mě starali a vyrazili jsme směr Ikem. V Ikemu už na mě čekali. Divili se, že po osmnácti dnech co jsem byl ve Vídni sám vstanu z lůžka a dojdu si do své postele na oddělení. Vše probíhalo hladce, ležel jsem tam asi měsíc

a pak jsem po devíti a půl měsících mohl jet opět domů.  Za měsíc jsem dostal virový zánět mozku - neví se z čeho, ale asi z prášku, co jsem měl (imunopresiva Prograf),  ale nikdo si není jistý. Přiletěla pro mě helikoptéra a letěl jsem do Prahy do nemocnice na Bulovce . Tady jsem ležel asi týden nebo víc, nevím,  nepamatuji si to. Mám jen útržky. Prý jsem prodělával epileptické záchvaty, jaké dlouho neviděli. Převezli mě do Ikemu na JIP kde mě museli uvést do umělého spánku, protože jsem měl otok mozku. Do hlavy mi udělali díru, aby měřili tlaky nebo tak něco a nevěděli jestli se z umělého spánku proberu. Myslel jsem , že si člověk nemůže nic pamatovat z umělého spánku, ale já si pamatuju…  Po týdnu mě začali probouzet a podařilo se!  Byly to ale nejhorší dny mého života,  bylo to ještě horší než transplantace. Neovládal jsem tělo, musel jsem se znovu učit zvednout ruku, nohu nebo chodit  - to bylo nejhorší. Tři týdny jsem jen ležel, tak mi svalstvo ochablo  ale za pomocí rehabilitačních sester jsem to zvládnul. Chtěl bych tímto všem kdo o mě pečovali a pomohli mi znovu se dostat do normálního života moc poděkovat. Je to spousta lidí, není možné je tady vypsat všechny. VŠEM MOC DĚKUJU!!!

 Nyní je to více jak dva roky co jsem po transplantaci. Žiju plnohodnotný život, chodím do práce a každým dnem čekáme s přítelkyní narození naše syna.

Přeji všem , kteří čekají na transplantaci nebo už jí mají za sebou hodně štěstí a mnoho sil do života.