Běh na dlouhou trať
Ahoj všichni.Jmenuji se Luboš a je mi 28 let.Mé problémy se srdcem  začaly někde kolem mého 18 roku.Vlastně co si vzpomínám tak to začalo předoperačním vyšetřením,které jsem podstoupil  v UVN jako voják.Měl jsem jít na operaci s kolenem, ale toho jsem s nedočkal.Jelikož jsem došel jen na ECHO a pak rovnou na kardiologickou internu kde mi doktoři určily diagnosu (prolaps mitrální chlopně s těžkou regurgitací).Zde jsem podstoupil řadu vyšetření a mé první jícnové echo,které mi dělaly v Thomayerově nemocnici.Dopadlo to ne zrovna růžově a já putoval z vojny domů a začal jsem být sledován v Královských Vinohradech.Zde jsem podstoupil svou první katetrizaci která vše potvrdila.Jelikož to bylo něco pro mě nového nemůžu říct,že jsem neměl při nejmenším divný pocit z toho všeho.Poté jsem chodil na kontrolní echa každé 3 měsíce,zatím jsem byl bez léků až do roku 1999.Někdy v polovině března se objevily teploty z neznámých příčin,které trvaly zhruba 14dní.Jelikož neustupovali,tak jsem si zabalil věci a jel jsem ráno do Prahy do nemocnice na Vinohradech kde jsem šel na vyšetřovnu echa a čekal co se bude dít dál.Po konzultaci s doktorem jsem byl předán na internu kardiologie.Druhý den jsem byl objednán na jícnové echo kde mi zjistily infekční endokarditidu,která zřejmě vznikla přechozenými chřipkami a začal teprve ten pravý kolotoč.Nasadily mi širokospektrá antibiotika které mi kapaly ob 4 hodiny a střídali se z odběry krve.Jelikož byly pozitivní hemokultury na zlatého stafylokoka změnily mi léčbu antibiotik, které také nefungovaly a tak přišla další změna a pak ještě asi dvě.Po pár dnech jsem měl tak zničené žíly na rukou,že neměli už kam píchat a tak mi začali napichovat žíly na nohou,po dalších pár dnech neměli až ani na nohou co napichovat a tak jsem dostal první centrálu v životě.(to je kanyla do krku).Která vydržela do konce léčby která trvala 4 měsíce.Po těchto útrapách, které jsem v tu dobu nebral ještě až tak vážně jsem byl předán do rukou doktorům v Thomayerově nemocnici.Zde jsem pokračoval v léčbě.Záhy se objevovali čím dál tím větší problémy jako,únava,dušnost,bolesti,střídavý tlak až to došlo ta daleko že jsem šel na první operaci se srdcem,bylo to 20.února 2001 kde mi udělali plastiku mitrální chlopně.Operoval mě Prof. MuDr. Pirk

.Od té doby beru léky.Bylo mi řečeno že je to jen dočasné řešení a že do pěti let se transplantaci nevyhnu.Ze začátku jsem se cítil mnohem lépe než před operací dýchalo se mi lépe a cítil jsem se lépe,chodil jsem každé 3 měsíce na kontroly plicních tlaků a vše šlapalo tak jak mělo až do konce roku 2003 kdy se můj zdravotní stav začal zhoršovat.V lednu 2004 jsem byl přijat na kontrolu tlaků  ke zvážení k zařazení na W.List jako ambulantní čekatel na transplantaci srdce.Jelikož se začala projevovat těžká dysfunkce LKS a hemoptýza a Ejekční frakce byla na 15-25% jsem byl 10.02.2004 zařazen na W.L. V průběhu roku jsem se cítil pořád tak nějak stejně, co mě mrzelo nejvíce bylo, že jsem si nemohl hrát a  věnovat se  na 100% své dceři Kristýnce.
V listopadu 2004 jsem byl hospitalizován  na spádové kardiologii pro subfebrilie neznámého původu,kde jsem byl měsíc a propustili mě pár dní před Vánoci.Od té doby probíhalo vše tak,jak mělo.Chodil jsem na kontroly a můj stav se nijak nezhoršoval.AŽ DO ONOHO DNE!!

10.6.2005 jsem byl s kamarádem na rybách.Bavili jsme se a měli i úspěch,když mi ve 21:30 zazvonil telefon.Ozval se mi doktor s tím,že se mám připravit na okamžitou hospitalizaci jako možný příjemce srdečního štěpu.Takže jsem měl první pohotovost která neproběhla, pro nevhodný štěp.V mezidobí roku 2005 se začal můj zdravotní stav zhoršovat a to rapidně.Začalo to otoky nohou,rukou,dušností při minimální námaze,nespavostí,tachykardií a extrasystolami,které byly čím dál častější a občas mi  srdíčko běželo jak samopal.Ve finále přišel první kolapsový stav s krátkým bezvědomím,kdy jsem proletěl skleněnou výplní dveří.Po procitnutí jsem všude okolo sebe cítil nádhernou vůni rozkvetlých růží a krásné teplo po celém těle.Do teď nevím,co si mám o tom myslet.Tyto stavy se několikrát opakovaly a proto jsem byl v říjnu 2005 zařazen na listinu urgentních čekatelů na srdce  pro chronické selhání s dysfunkcí obou komor.Hospitalizován jsem byl u nás v nemocnici v Litoměřicích na JIP,kde jsem byl dva měsíce.Od té doby se nedělo nic zvláštního,pravidelné kontroly atd..Teď bych se zmínil také trochu o své již bývalé družcr a dceři,které toto všechno musely prožívat se mnou.Bývalá družka mi byla po celou dobu oporou a snažila se mi ve všem  pomoci.Byl to člověk,o kterého jsem se mohl kdykoli opřít a spolehnout se na něj.Starala se o mě,jak mohla a za to jí moc děkuji.A teď o tom proč si myslím,že se můj zdravotní stav zhoršil.Dělal jsem skoro 6 let řidiče taxi a to znamená nepravidelný spánek,jídlo a životospráva na nic.Do toho se přidalo kouření a chvíli bohužel i drogy.A tak teď začalo to,čemu se doopravdy říká fičák.Nespavost a když tak  v sedě,protože jinak to nešlo.Bolesti na hrudi a až záchvaty dušnosti,kdy jsem musel dýchat s takovou vervou,že by se mi do hrudníku vešlo miminko.Bolesti jater,ledvin,hlavy a vůbec celého těla.Kila šli rapidně dolů z nějakých 66ti kilo na 54kg.V té době jsem měl novou přítelkyni,která se ze začátku jevila jako správná a hodná dívka.A já jí měl šíleně moc rád.Donedávna jsem měl o ní sny.Ale k tomu se ještě vrátím.Jelikož jsem měl takové potíže, kila šli pořád dolů,protože jsem v sobě nic neudržel.Moje strava byla jen voda a jeden grep denně.Játra už jsem měl veliké jako pátrací balon a bolely mě jako čert při sebemenším pohybu.To už ale můj bratr nemohl vydržet, sbalil mi věci a 5.3.2007 mě odvezl na akutní příjem do IKEM,kde jsem zůstal na odd. KARDIOLOGIE B.Tam jsem byl zhruba tři dny,když se můj stav zhoršil a já putoval o patro níž na odd. A na jipový pokoj už s kapačkami.Hned další den jsem putoval na koronárku,kde už jsem sotva vnímal,co se se mnou děje a upadal do bezvědomí.Co si tak matně pamatuji přišel pan profesor a oznámil,že jdu na sál,dál nevím…

18.3. jsem se probudil s velkou bolestí  v oblasti břicha a intubovaný.Byl jsem připojen na umělou mechanickou podporu-THORATEC.Zděsil jsem se,co to z mého břicha trčí a cvaká jak hodiny.Bolelo to jako čert.Jelikož jsem měl nějakých 50 kilo tak se zdály kanily na břiše větší než já.Při prvním pokusu extubace jsem to ještě neudýchal a tak jsem putoval zpět na sál na intubaci.Byl jsem zaintubovaný asi dva dny a pak už to šlo.Na RESU (anestetickoresuscitačním odd.) jsem ležel asi tři týdny,poté mě přeložily na JIP. Na tomto odd. jsem se dával dohromady.Seznámil jsem se tam s klukem který měl stejný problém jako já.A byl zhruba stejně starý.Ale asi mi nebylo přáno a dívka kterou jsem opravdu miloval a už se o ní zmiňoval mě navzdory všecm slibům, že mě neopustí a bude při mně stát udělala pravý opak,a to ještě takovým nedůstojným způsobem.A to mě dostalo na dno!!!!Začal jsem se chovat úplně jinak, nekomunikoval jsem,byl jsem věčně podrážděný a protivný,měl jsem deprese a hlavně ty SNY!!!!!!!ty mě ubíjeli, navíc byly hnusné a dostali mě na samé dno, kde jsem nikdy nebyl a nikomu to nepřeji.Od té doby se mi až do donedávna zdál jeden a ten samý sen pořád do kola.Proto mi doktoři sjednali psychologické konzilium a já začal navštěvovat psychologa.Po těchto útrapách, aby toho nebylo málo jsem dostal CMP s pravostranným postižením.Takže jsem byl na půl těla ochrnutý.Musel jsem se učit znovu chodit,mluvit a hýbat rukou.Mluvit to šlo rychle, horší to bylo s chozením.Dostal jsem chodítko a sestry mě vodily po chodbě jako malé děcko a začalo se to pomalu zlepšovat.Začala se mě tam všímat jedna taková malá,pěkná a všetečná sestra a já jsem se s ní začal bavit víc než s jinými a po krátkém čase se tam začalo rýsovat něco víc.Ale opět osud nemoci zaútočil a já dostal vysoké horečky až 41’C které trvaly 14 dní a já z nich byl strašně vyčerpaný a možná proto jsem opět 19.05 dostal druhé CMP ale tentokrát na levou stranu a znovu tu byl kolotoč učení,ale z tohoto druhého ochrnutí jsem se dostal neuvěřitelně rychle.Možná i kvůli Veronice, to je ta zdravotní sestra, která byla z toho všeho moc unavená a vyčerpaná.Jak z mého zdravotního stavu, tak z toho jak se k ní chovaly kolegyně v práci a okolí.Neměla to vůbec jednoduché.Její kolegyně do ní pořád ryly a staraly se oč neměly.I mě to bylo nepříjemné a proto jsem se s některými sestrami pohádal.

Jinak po zdravotní stránce to bylo vcelku dobré.Už jsem dokázal konečně spát a ležet na boku,když přišel ten den 04.06.2007, kdy okolo mě začaly tancovat sestry jak divoženky a mě to přišlo při nejmenším divné,odběry,EKG a taky byly tajemné jako hrad v Karpatech.Až přišel okolo šesté prof. Pirk a řekl mi „MÁME PRO VÁS SRDÍČKO“a tak okolo půl sedmé jsem se chytil dvou sestřiček- Veroniky v té době už mé přítelkyně,která z toho byla víc vyděšená než já a Danušky, která na což jsem nezapoměl mi dělala doprovod do UVN při prvním CMP na angio- vyšetření a celou dobu mě tam držela za ruku a utěšovala mě.No a šli jsme na operační sál,kde si mě položily na stůl,děvčata mi zamávaly i se sanitářem Ondrou a já jel vzhůru do NOVÉHO ŽIVOTA. Na sále si mě připravili a já okolo 20.00 usnul.Zhruba po osmi hodinách byla operace bez větších komplikací ukončena.
Byl jsem převezen na pooperační oddělení.Celá rekonvalescence po transplantaci probíhala až překvapivě dobře.Byl jsem velice brzo přeložen na Jip- již po třech dnech a po dalších třech dnech jsem putoval na kardiologii.Teprve tam se objevili první komplikace.Začalo mě bolet na srdíčku,opět se objevily teploty.Uvažovalo se o endokarditidě.Pak přišla další kontrolní biopsie.Při biopsii došlo k tomu,že katetr,který se zavádí k srdci poranil plíci,bohužel i to se stává jelikož rána a stehy jsou čerstvé a nezhojené.Naštěstí ale nedošlo k velkému narušení a tak se nedostavily žádné další komplikace.Jednou mi bylo tak zle,že jsem si myslel že do rána umřu.I když víte,že se něco takového nestane nebo v to alespoň doufáte,stejně vás to zneklidní.Díky Pánu Bohu vše dopadlo dobře a mě propustili po pěti měsících domů.