Experimentální.
Je to trochu tajuplné slovo, které pro nás transplantované má převelice velký význam. Je nám zcela jasné, že nebýt odvahy některých vědců a lékařů, nebyl by onen skvělý ústav-Ikem. Ten vědom si svého poslání, zachraňuje denně spousty životů a přesto neusíná na vavřínech, nýbrž se stále snaží svou práci vylepšit. Neustále hledá cesty, jak ulehčit trpícím lidem od různých nemocí a pracuje-experimentuje, aby výsledky jejich práce zachraňovaly lidské životy. Paradoxem v tom je snaha jakýchsi "vládních" úředníků, kteří si chtějí vylepšit svůj "kádrový" profil, a v touze zavděčit se "zlatému teleti", převezmou z názvu Ikemu slovo "experimentální". Bez lítosti se pustí do svých pokusů. Co je na tom, že pokusní materiál jsou transplantovaní lidé. Vždyť tím, že jich "pár" umře, nic neriskují. Hlavně když se experiment povede. Kdyby ne, tak to přinese alespoň finanční úsporu. A to je pro vládnoucí garnituru také vítězství.V ČEM SPOČÍVÁ ONEN EXPERIMENT?
Je to jednoduché. Ačkoliv je zcela jasné, že transplantovaný má vzhledem k množství léků (především imunopresivům) jen velmi malou šanci ubránit se nákazám a virům, a že má minimální šanci sehnat zaměstnání (kdo by riskoval ho zaměstnat a platit za něj dnes nastavené nemocenské placené zaměstnavatelem a pod.), odebere se mu důchod a je to. Jakýkoliv soucit posudkových lékařů je zbytečný. Direktivum vyhlášky, které především Bývalý ministr zdravotnictví (ODS) striktně přikázal dodržovat je i pro ty poctivé lékaře závazné. Tu a tam se posudkový lékař nevzdá své lékařské cti
a transplantovaného nechá žít. Prostě mu důchod neodebere. Je to ale okres od okresu jinak. Proč se do toho nevloží Ikem? Protože to není jeho úloha. I když, jakou z toho mají lékaři z Ikemu radost, když vidí, jak je jejich práce znehodnocována. Nevím? Co na to ministerstvo zdravotnictví?
Tam se to nabízí. Ruku v ruce s ministerstvem sociálních věcí a ministerstvem financí plní zřejmě ony ÚSPORNÉ BALÍČKY a REFORMNÍ BALÍČKY.
TAKŽE JDE ZCELA EVIDENTNĚ O PRACHY. A podle hesla, když se kácí les, tak lítají třísky. Nebo, když se chce ve státním rozpočtu ušetřit, tak se nechá pár důchodců popr.... umřít. Tohle je tedy Jůlínkův (ODS) odkaz? Ptám se, stojí takový experiment jakékoliv vládě za to? (Nemyslím samozřejmě Hitlerovskou vládu, která experimenty na lidech kdysi dělala!) Miloslav Trégl.

Jak jsem k ZTP a důchodu přišel.

Krátce popíši svojí zkušenost jako reakci na článek Pavla Dědiče.

Po čtyřměsíčním pobytu v nemocnici jsem se upřímně řečeno klepal na to, jak co nejdříve půjdu do práce a mezi kolegy. Možná jsem trochu workoholik, ale skutečně se mi po práci stýskalo a možná můj šéf, který mne pravidelně navštěvoval a probíral se mnou některé vize a problémy v práci mne navnadil na to jít do práce. Myslím že to bylo správné, protože jsem měl nějaký cíl. Při odchodu z nemocnice mi nikdo neřekl, že bych měl nebo mohl zažádat o ZTP nebo Invalidní důchod. Tak jsem po pěti a půl měsíci od onemocnění nastoupil do práce a jen díky tomu, že mi z počátku byly umožněny určité úlevy, rozeběhl se můj organizmus do normálního rytmu.

Napřed jsem to zkusil s lázněmi a přes doporučení praktické lékařky a externího kardiologa ke kterému jsem začal docházet mne zaskočili v IKEMu, kde mi to jednoznačně řekli - nepodepíšeme a bylo po lázních.

Pak jsem si uvědomil, že jsem jeden z mála který takto začal hned pracovat. Nepřemýšlel jsem o tom, že přijde chřipkové období a já nebudu moci cestovat hromadnou dopravou ale jen autem a nebo pěšky. To cestování autem vytváří v Praze problém jak v zaparkovat tam kde potřebuji.  Tak jsem nejprve zkusil zažádat o ZTP a to trvalo celý jeden rok. Požádal jsem na sociálce na Praze 12, ta to postoupila na Magistrát hl.m. Prahy a ten mi to skoro po půl roce zamítl. Tak jsem se odvolal a řešilo se to až před komisí Min.práce a sociálních věcí. Tam jsem byl před komisí a ta mi to nakonec přiznala a já jsem dostal v podstatě po roce průkaz ZTP. Zajímavé bylo, že přímo na komisi mi po tomto jednání přítomná lékařka řekla, že je divné že nemám Invalidní důchod. Řekl jsem jí, že mi to nikdo neřekl, že bych mohl žádat o tyto věci. Ani v IKEMu při propouštění, ale ani nikdo jiný, třeba i na sociálce kde jsem žádal o ZTP  a ani nikde jinde na úřadu nebo u lékaře.

Tento dotaz revizní lékařky tak odstartoval další půlroční anabázi za invalidním důchodem. Zajel jsem na místně příslušnou Správu soc.zabezpečení a oslovil jsem příslušné úřednice. Ty mne vybavili seznamem toho co musím, doručit a sepsali se mnou příslušnou žádost. Musím říci že byly tyto dámy velmi vstřícné a že u řady dokladů řekli že je zajistí sami jako ú)řad. Já tedy do několika dnů dodal zbývající a rozeběhl se celý proces. Zhruba po necelých dvou měsících jsem by pozván před posudkovou komisi. Tam byla starší lékařka a mladá zapisovatelka jako přísedící. Měli tam všechna lékařská vyjádření ale hlavně chtěli, abych jim pověděl jak to se mnou bylo. Asi se s pacientem po transplantaci srdce ještě nesetkali a tak to bylo pro ně trochu jako školení. Nakonec mi lékařka na místě řekla, že abych měl plný důchod, musela by být má pracovní omezení o 66% a větší. A to mi řekla že budu rád když dostanu 50%.

Pak se skoro tři měsíce nedělo nic až jednou přišla záloha n invalidní důchod ovšem s dopisem že se jedná o zálohu s ohledem na to že to dlouho trvá a že v případě že mi nebude důchod uznán, tak musím celou částku vrátit. Při představě, že jsem na tom božím světě sám a nemohu pracovat a nemám ani žádné úspory, tak jsem pět měsíců, naštěstí letních, byl živ z toho co mi dá příroda a lehce jsem se mohl stát bezdomovcem a přijít díky exekucím pro neplacení nájemného a dalších povinných částek i bezdomovcem. To bych neměl ani na léky a bylo by hotovo.

Po dalších téměř dvou měsících mi byl částečný invalidní důchod ve výši 50% přiznán a to zpětně od data žádosti. Ještě že mohu pracovat, i když s určitými omezeními.

Oni skutečně nemají v hodnotících tabulkách  nic a je otázkou jak to který lékař vyhodnotí. Nejhorší asi budou doktoři kteří se zabývali prohlídkami branců při odvodech na vojnu, to byla super esa která i pro největší marody našli na vojně zařazení.

Nevědí jak jsme zatíženi léky, jak nás udržují při životě a při tom ničí ostatní orgány, že jsme z nemocnice vybaveni knížkou jako poučením co hlavně nesmíme, co nás ohrožuje, jaké nás čekají konce. Je to celé spíše negativní a i tak se na nás dost často dívají lékaři když přijdeme s něčím k jinému lékaři který transplantovaného vidí poprvé. Řada se nás doslova bojí, jsme rizikový pacienti. S tímto se většina z nás setkává velmi často.

Nebýt pár lidí z IKEmu jako je například pan profesor Pirk, který nám nalévá energii a který zaštiťuje pořádání akcí kde se setkáme a vidíme, že jsou lidé kteří tu s novým srdíčkem žijí tak dlouho jako je pan Sekava a další.

Je třeba s tím něco dělat, založit například nějakou organizaci (Občanské sdružení nebo podobně) která by měla nějakou váhu při jednáních s úřady. Myslím, že je to úkol hlavně pro ty mladé, ty by to mělo zajímat. My, dříve narození rádi pomůžeme, ale hlavní tíha by měla být na nich. Je to o tom že je třeba jednat s ministerstvy. S tím může pomoci „Koalice pro zdraví“ která sdružuje různé organizace pacientů s různým postižením nebo onemocněním. Tam je šance něco řešit a vyřešit. Spolupracovat a prostředním této organizace je možné dostat požadavky, které budou jasně formulované, na pořad jednání různých ministerských komisí.